Gottlieb Wallisch is a Viennese pianist with a reputation as a "treasure hunter." He specializes in discovering composers whose careers were interrupted by war or emigration. He is bringing a program to Prague that is very personal to us—the music of Prague native Jaromír Weinberger and other masters of the 1920s and 1930s.
Gottlieb Wallisch je vídeňský klavírista s pověstí „hledače pokladů“. Specializuje se na objevování autorů, jejichž kariéru přerušila válka nebo emigrace. Do Prahy přiváží program, který je pro nás velmi osobní – hudbu pražského rodáka Jaromíra Weinbergera a dalších mistrů 20. a 30. let.
At the beginning of last summer, three memorial stones, known as Stolpersteine, were added to the entrance of the Rozkvět department store on Panská Street in Brno. They commemorate a large Moravian family with Jewish, Czech, Polish, and German ancestry. Its current prominent representative is George Tomas Drost (*1946), who lives in the US and initiated the publication of his father's biography, "Silent Hero, Bridge to Freedom." He recently presented the book and his family's story at universities in Brno and Olomouc, contributed his memories to the Memory of Nations collection, from which we drew information for this article, and financially supported the Eternal Hope festival, for which the organizers thank him. He enjoys returning to his birthplace and does so more and more often.
Začátkem loňského léta přibyly v brněnské Panské ulici ve vchodu do obchodního domu Rozkvět tři pamětní kameny, stolpersteiny. Připomínají rozvětvenou moravskou rodinu, v jejíchž žilách se mísí krev židovská, česká, polská i německá. Jejím současným výrazným reprezentantem je George Tomas Drost (*1946) žijící v USA, který inicioval vydání životopisu svého otce „Tichý hrdina, most ke svobodě“. Knihu i příběh svojí rodiny nedávno představil na univerzitách v Brně a Olomouci, poskytl vzpomínky do sbírky Paměť národa, z nichž čerpáme informace pro tento článek, a finančně podpořil festival Věčná naděje, za který mu pořadatelé děkují. Do svého rodiště se vrací rád a stále častěji. (Pokračování textu…)
Gideon Klein came from a Jewish family in Přerov. A talented musician and composer, he studied at the Prague Conservatory. In 1941, the Nazis deported him to Terezín, where he became involved in cultural activities within the ghetto. This year, we commemorate the 80th anniversary of the death of this exceptional composer. American violinist Avery Morris set out on his trail as part of a Fulbright scholarship. She succeeded in deciphering the messages of the compositions he wrote before his deportation.
Gideon Klein's work is primarily associated with his stay in Terezín. When did you first hear about him?
When I attended Jewish school at our synagogue, Kehillat Israel in Los Angeles, the teachers explained what happened in Auschwitz and other concentration camps. I don't remember them talking about Terezín. It was only thanks to my doctoral thesis at Stony Brook University that I first heard about Gideon Klein. At first, it seemed absolutely incredible to me that such a diverse cultural life could exist in the Terezín ghetto! Gideon found himself among painters, poets, and other artists. All of this inspired him. Paradoxically, he likely had the best creative environment, but in the worst possible conditions.
Gideon Klein
In Terezín, Gideon composed a piano sonata, a fugue for string quartet, and a string trio, but you focused on his compositions from before his deportation. Why?
At the university, we were supposed to choose a topic for our final recital. It occurred to me that I could introduce a Jewish composer from Europe who is not yet very well known in America. I was going through materials about Gideon, and it soon became clear to me that I wanted to focus on his work prior to deportation. The Jewish Museum in Prague sent me scans of his unfinished compositions from 1939–1940. So many experiments that truly thrilled me! Many of these pieces, however, exist only as manuscripts written in pencil. Klein's compositions first had to be analyzed and then transcribed.
That sounds almost like musical archaeology!
You are right! It involves assembling parts of the musical notation and examining the notes and markings he intended. After I first transcribed his Dodecaphonic Violin Sketch, I played it on the violin. It dawned on me that I was the first person to play this composition by Klein. At the time he composed it, he could no longer perform publicly. In 1944, he had to leave Terezín for a sub-camp of Auschwitz, where he was murdered. From the entire family, only his sister Eliška survived; she saved his Terezín compositions. The pre-Terezín compositions were discovered in the 1990s in an attic in Prague.
Eva Krestová and Avery Morris, from a concert of Klein's duo for violin and viola - Photo by Michal Romanovsky and Jakub Mayer
How do you decide how to transcribe the compositions or whether to complete them?
I maintain a scholarly approach so that it is clear what the original version is and what my arrangement is. It is very difficult to work with unfinished compositions. And the question is, why are they unfinished? Perhaps he was just trying out different variations and was still not satisfied. His quarter-tone music is very interesting. I recently published an article on the Živá hudba HAMU website, where I discuss Klein's composition for violin and viola. Some compositions have a date and a dedication; for example, the duo for violin and viola is for Alois Hába, who taught Gideon at the Prague Conservatory.
Indeed, Hába inspired him to experiment with different genres. What influences do you perceive most strongly in Gideon's work?
Thanks to Hába, Klein learned to work with microtones and dodecaphony; in addition, he was also well-versed in jazz music. For several months, he worked at the E. F. Burian Theater, which was dedicated to, among other things, very experimental music. Klein was very lucky that, thanks to his older sister, who also studied at the conservatory, he quickly became part of the artistic community in Prague. She would take him with her to cafes and concerts. Gideon, for example, wrote a blues sketch for saxophone, violin, piano, and drums.
Stolperstein at Rašínovo nábřeží 66 - Photo by Avery Morris
Rašínovo nábřeží 66 - Photo by Avery Morris
We have mentioned Terezín several times, where Gideon created his work. What do you know about his activities from that time?
He was very active there. He composed, performed up to seven times a week, and also taught children and youth to play the piano. He tried to motivate musicians (such as Pavel Haas) to continue creating despite the difficult conditions in the ghetto. Gideon had his own trio, which included the young Brno violinist Paul Kling, whom Klein supported greatly. When I look at everything Gideon composed in Terezín, I think it was there that he could fully develop his compositional talent. Moments of joy alternated with pain and fear for his loved ones. Klein's last composition—the string trio—was completed only a few days before his deportation to Auschwitz.
What is typical of Klein's style?
His music is difficult, but very complex and bold. He has his own harmonic language, but it is an unpredictable harmony where very rapid changes occur, and it manifests horizontal rather than vertical/chordal harmony. You can hear elements of jazz and folk in it. Klein's music can be shocking in a certain way. Some people react with genuine surprise when they hear the quarter-tones, which are truly dark but at the same time almost grotesque. I love them because they are completely different from anything else I know.
Avery Morris collaborating with David Fligg - author of the book Don’t forget about me - pictured here in Gideon Klein's hometown - Photo by Avery Morris
You set out on the trail of an exceptional musician. Where did you go?
In 2023, I received a Fulbright scholarship to research Gideon's work. I visited all the important places in Přerov and Prague associated with his life and work. David Fligg, the author of Klein's biography, which was published in Czech under the title Dopis od Gideona (A Letter from Gideon), was a great help. I have been several times to the house at Rašínovo nábřeží No. 66 in Prague, where Klein lived with his sister and mother. They organized house concerts there for friends from the artistic community. The house was renovated the year before last. The manager in charge of leasing the building was enthusiastic about my idea to film a concert directly in the house with violist Eva Krestová from the Czech Philharmonic. We played a piece that Klein composed right there.
You mentioned your collaboration with David Fligg. What does it consist of?
I am very grateful to him for sharing a wealth of information about Klein with me. We have a common goal: we want Gideon's story to be preserved and for not only the professional but also the general public to learn about it. David is the author of the concept and script for the play Gido – A Portrait of a Composer, which was performed this year as part of the Eternal Hope (Věčná naděje) Festival to commemorate the 80th anniversary of Klein's death at the Venuše ve Švehlovce theater in Prague. The performance included live pieces of Klein's work performed by the fama Q string quartet. I believe that David and I will continue to collaborate. I would very much like to organize a Klein festival in that house on Rašínovo nábřeží in the future. I would like to present the story of this exceptional composer comprehensively, so that everything that inspired him can be understood.
Gideon Klein pocházel z židovské rodiny z Přerova. Talentovaný hudebník a skladatel studoval na pražské konzervatoři. V roce 1941 ho nacisté deportovali do Terezína, kde se zapojil do kulturních aktivit v ghettu. Letos si připomínáme 80. výročí úmrtí tohoto výjimečného skladatele. Americká houslistka Avery Morris se v rámci Fullbrightova stipendia vydala po jeho stopách. Podařilo se jí rozluštit poselství skladeb, které složil před deportací.
Tvorba Gideona Kleina je spojena především s pobytem v Terezíně. Kdy jste o něm slyšela poprvé?
Když jsem chodila do židovské školy u nás v synagoze Kehillat Israel v Los Angeles, tak nám učitelé vysvětlovali, co se stalo v Osvětimi a dalších koncentračních táborech. Nepamatuji si, že by vyprávěli o Terezíně. Teprve díky mé doktorské práci na Stony Brook University jsem poprvé slyšela o Gideonovi Kleinovi. Zpočátku mi připadalo naprosto neuvěřitelné, že v terezínském ghettu mohl existovat tak rozmanitý kulturní život! Gideon se ocitl mezi malíři, básníky a dalšími umělci. To vše ho inspirovalo. Paradoxně měl zřejmě nejlepší tvůrčí prostředí, ale v nejhorších podmínkách.
Gideon Klein
Gideon v Terezíně složil klavírní sonátu, fugu pro smyčcový kvartet, smyčcové trio, ale vy jste se zaměřila na jeho skladby před deportací. Proč?
Na univerzitě jsme si měli vybrat téma pro závěrečný recitál. Napadlo mě, že představím židovského skladatele z Evropy, který není v Americe ještě moc známý. Procházela jsem si materiály o Gideonovi, a brzy mi bylo jasné, že bych se chtěla zaměřit na tvorbu před deportací. Židovské muzeum v Praze mi zaslalo skeny jeho nedokončených skladeb z let 1939 - 1940. Tolik experimentů, které mě skutečně nadchly! Mnoho z těchto skladeb ale existuje pouze jako rukopis, psaný tužkou. Kleinovy skladby bylo nutné nejprve analyzovat a poté přepsat.
To zní skoro jako hudební archeologie!
Máte pravdu! Jde o sestavování částí notového zápisu a zkoumání not a značek, které zamýšlel. Poté, co jsem poprvé přepsala jeho Dodekafonickou houslovou skicu, tak jsem ji zahrála na housle. Došlo mi, že jsem první, kdo tuto Kleinovu skladbu hraje. V době, kdy ji složil, už nemohl veřejně koncertovat. V roce 1944 musel odjet z Terezína do pobočného tábora lágru v Osvětimi, kde byl zavražděn. Z celé rodiny přežila pouze jeho sestra Eliška, která zachránila jeho terezínské skladby. Předterezínské skladby se podařilo objevit v 90. letech minulého století na půdě v Praze.
Eva Krestová a Avery Morris, z koncertu Kleinova dua pro housle a violu - Foto Michal Romanovsky a Jakub Mayer
Podle čeho se rozhodujete, jak skladby přepsat nebo zda je dokončit?
Dodržuji vědecký přístup, aby bylo jasné, co je původní verze a co moje úprava. Velmi obtížně se pracuje s nedokončenými skladbami. A je otázka, proč jsou nedopsané? Možná jen zkoušel různé varianty a stále nebyl spokojen. Jeho čtvrttónová hudba je velmi zajímavá. Nedávno jsem publikovala článek na webu Živá hudba HAMU, kde se věnuji Kleinově skladbě pro housle a violu. U některých skladeb je datace a věnování například duo pro housle a violu je pro Aloise Hábu, který učil Gideona na pražské konzervatoři.
Ostatně Hába ho inspiroval k experimentování s různými žánry. Jaké vlivy vnímáte v Gideonově tvorbě nejsilněji?
Díky Hábovi Klein poznal práci s mikrotóny a dodekafonií, kromě toho se také dobře orientoval v jazzové hudbě. Několik měsíců pracoval v Divadle E. F. Buriana, kde se věnovali mj. velmi experimentální hudbě. Klein měl velké štěstí, že se díky své starší sestře, která také studovala na konzervatoři, rychle stal součástí umělecké komunity v Praze. Brávala ho s sebou do kaváren a na koncerty. Gideon například napsal bluesovou skicu pro saxofon, housle, klavír a bicí.
Stolperstein na Rašínově nábřeží 66 - Foto Avery Morris
Rašínovo nábřeží 66 - Foto Avery Morris
Několikrát jsme mluvily o Terezíně, kde Gideon tvořil. Co víte o jeho aktivitách z té doby?
Byl tam velmi aktivní. Skládal, koncertoval až sedmkrát týdně a také učil děti a mládež hrát na klavír. Snažil se motivovat hudebníky (například Pavla Haase), aby pokračovali v tvorbě navzdory náročným podmínkám v ghettu. Gideon měl své vlastní trio, v němž působil i mladý brněnský houslista Paul Kling, kterého Klein velmi podporoval. Když se podívám na vše, co Gideon v Terezíně složil, myslím, že právě tam mohl naplno rozvinout svůj skladatelský talent. Okamžiky radosti se střídaly s bolestí a strachem o jeho blízké. Kleinova poslední skladba - smyčcové trio, byla dokončena jen několik dní před deportací do Osvětimi.
Co je typické pro Kleinův styl?
Jeho hudba je těžká, ale velice komplexní a odvážná. Má vlastní harmonický jazyk, jenže je to nepředvídatelná harmonie, kde dochází k velmi rychlým změnám a spíše se v ní projevuje horizontální než vertikální/akordická harmonie. Slyšíte v ní prvky jazzu a folku. Kleinova hudba může být určitým způsobem šokující. Někteří lidé reagují opravdu překvapeně, když slyší čtvrttóny, které jsou skutečně temné, ale zároveň až groteskní. Já je miluji, protože se zcela liší od všeho ostatního, co znám.
Avery Morris spolupracuje s Davidem Fliggem - autorem knihy Don’t forget about me - zde vyfocená v rodném městě Gideona Kleina - Foto Avery Morris
Vydala jste se po stopách výjimečného hudebníka. Kam jste zamířila?
V roce 2023 jsem získala Fulbrightovo stipendium na výzkum Gideonova díla. Navštívila jsem všechna důležitá místa v Přerově a v Praze, spojená s jeho životem a tvorbou. Moc mi pomohl David Fligg, autor Kleinovy biografie, která vyšla v češtině pod názvem Dopis od Gideona. Několikrát jsem byla v domě na Rašínově nábřeží č. 66 v Praze, kde Klein bydlel se sestrou a s matkou. Organizovali tam domácí koncerty pro přátele z umělecké komunity. Předloni se ten dům rekonstruoval. Manažerka, která měla na starosti pronájem budovy, se nadchla pro můj nápad, že s violistkou Evou Krestovou z České filharmonie natočíme přímo v domě koncert. Zahrály jsme skladbu, kterou tam Klein složil.
Zmínila jste spolupráci s Davidem Fliggem. V čem spočívá?
Jsem mu velmi vděčná, že se mnou sdílí řadu informací o Kleinovi. Máme společný cíl: chceme, aby byl Gideonův příběh zachován a dozvěděla se o něm nejen odborná, ale i široká veřejnost. David je autorem námětu a scénáře divadelní hry Gido – portrét skladatele, která se letos hrála v rámci Festivalu Věčná naděje v rámci připomenutí 80. výročí Kleinova úmrtí v divadle Venuše ve Švehlovce v Praze. Součástí představení byly živě hrané skladby z Kleinovy tvorby v podání smyčcového kvarteta fama Q. Věřím, že budeme s Davidem i nadále spolupracovat. Moc ráda bych v budoucnu zorganizovala Kleinův festival právě v tom domě na Rašínově nábřeží. Chtěla bych příběh tohoto výjimečného skladatele představit komplexně, aby bylo pochopitelné, co vše ho inspirovalo.
Petr Wajsar: muž mnoha profesí
Petře, jsi muž mnoha profesí. I když se Tvé aktivity prolínají a jejich společným jmenovatelem je hudba, je něco, co děláš úplně nejraději?
Kupodivu velmi rád se zabývám také fotkou a vizuálem obecně, mým koníčkem je objevování různých počítačových programů ke generování live videí ke koncertům a vystoupením s elektronickou hudbou. Elektronika obecně je mým velkým koníčkem, a přestože bych ji nazval spíše prokrastinací než vykonáváním své profese, jsem schopen se jí zabývat mnohdy velice do hloubky.
V programové brožuře jsem vyčetl, že název skladby juliuS FuCik vznikl tak, že velká písmena v názvu skladby jsou tóny, které jsi si propůjčil z Fučíkova jména a využil je v motivech skladby formou "transliterace". Řekni mi, jaký spatřuješ rozdíl v psaní hudby tzv. programní (Hudba pro Prahu Karla Husy je etalonem programnosti) a skladby, kde se necháváš inspirovat hudební myšlenkou, sledy tónů apod. Existuje vůbec hudba ne-programní?
Ani moje skladba není z rodu těch absolutně hudebních. Do skladby jsem kromě jména skladatele Fučíka zakódoval též řízné pochodové rytmy, kratičký odkaz na jeho nejznámější skladbu i jeho vztah k vojenství jako takovému. Ten symbolizuje úplný závěr skladby, kde je hlasitý rachot bicích nástrojů náhle vystřídán tenkým zvukem pikoly v nízké poloze, která má znázorňovat mé přesvědčení, že jako každý umělec skrýval i skladatel Fučík pod krunýřem vojáka křehkou a romantickou duši.
Kdy u Tebe nastal zlom v životě, který značil, že budeš hudebním skladatelem?
Za první zlom může paní profesorka Vlasta Škampová, která mě na tehdejší Lidové škole umění Lounských zkusmo doporučila docházet do vedlejší třídy do hodin skladby k panu učiteli Zbyňku Müllerovi /pokud to bude číst, ať se mi ozve, roky po něm pátrám/. Za druhé bych jmenoval dlouhé hodiny improvizací a odposlouchávání filmových znělek u klavíru, když se mi nechtělo jako malému klukovi cvičit etudy. A za třetí za to může můj táta, který mi před skončením základky řekl jednou v metru: "Tak co s tebou? Nechtěl bys teda na skladbu?" Dlužno říci, že jsem začínal na oddělení populární hudby a jazzu na Konzervatoři v Praze, a k "vážné" hudbě jsem se dopracoval na vlastní popud teprve později.
Co Tě čeká v nejbližších měsících?
Pro vedoucího cellistu České filharmonie píšu koncert pro violoncello, ten měl proběhnout na podzim, ale na základě změny dramaturgického plánu je odsunut na zatím blíže neurčený termín. V dosahu měsíců by to ale snad mohlo být. Také skládám hudbu k pokračování kultovní počítačové hry Factorio a vypadá to, že svou hudbou doplním také nové díly populárního animovaného seriálu Bob a Bobek.
VSTUPENKY NA ZÁVĚREČNÝ KONCERT FESTIVALU VĚČNÁ NADĚJE ZAKOUPÍTE ZDE
Ladislav Horák, první muž českého akordeonu, zahájí 5. ročník hudebního festivalu Věčná naděje hudbou, která je jeho srdci nejbližší, Astorem Piazzollou. Horák byl prvním člověkem, který k nám v 90. letech přivezl dílo argentinského krále tanga. Při příležitosti koncertu 15. února s Komorním orchestrem Pražské konzervatoře za řízení mladého japonského dirigenta Chuhei Iwasakiho, mu dramaturg festivalu Věčná naděje, Petr Nouzovský, položil několik otázek.
Co Tě napadne, když se řekne sousloví věčná naděje?
Nejprve přesvědčení, že „věčnou“ naději máme my všichni. Nicméně otázka určitě míří na festival, který jsem zaregistroval asi před čtyřmi lety. Bylo to ve spojení s mým zájmem o terezínské autory, neboť akordeon je nástrojem, který měli vězni k dispozici, a který tudíž používali i ve svých kompozicích. Právě festival Věčná naděje má provádění takových děl jako svojí nosnou dramaturgickou linku.
Jsou Ti známy okolnosti vzniku Čtvera ročních období Astora Piazzolly?
Cuatro Estaciones Porteñas nenapsal Piazzolla prvoplánově jako suitu. Nejprve vzniklo v roce 1965 Verano (léto), o čtyři roky později Otoño (podzim) a konečně v roce 1970 i Primavera (jaro) a Invierno (zima). Přidané slovo porteño zde značí typického obyvatele Buenos Aires a jeho nálady a prožitky během celého roku v argentinské metropoli. Skladby jsou psané jako většina kompozic dle Piazzolly pro ideální složení ansámblu, tedy kvinteto s bandoneonem, houslemi, klavírem, kytarou a kontrabasem. Mám to štěstí, že pro mé provedení na festivalu Věčná naděje mi poskytl úpravu s doprovodem smyčcového orchestru špičkový parmský aranžér Giacomo Scaramuzza. Půjde o premiéru úpravy díla v České republice a já se moc na provedení těším.
Jaké je to spolupracovat se studenty Pražské konzervatoře v porovnání s profesionálními orchestry?
Nedá mi zde připomenout nadšené kritiky po vystoupení orchestru žáků Pražské konzervatoře na zahajovacím koncertu Pražského jara 2011, které vyzdvihly bezprostřední výkon plný elánu, mladistvého nadšení, ale i profesionálního provedení. S takovou radostí prý ještě nebyl legendární Smetanův cyklus na festivalu slyšet! Současný komorní orchestr má to štěstí, že přes velké pracovní vytížení a neustálé prestižní nabídky zůstává u dirigentského pultu náš nedávný absolvent Chuhei Iwasaki, pro kterého by naši studenti i dýchali. Je pro ně vzorem osobním i uměleckým. A ještě k otázce profesionality – můj pedagog Jaroslav Vlach mi na
konzervatoři vštěpoval, že právě na škole můžeme být pravými profesionály věnujícími se hudbě a jenom hudbě.
Jaké další aktivity plánuješ v roce Piazzollova výročí?
Já mám za sebou už řadu projektů věnovaných jubileu argentinského génia, včetně hudebně-tanečního dokumentu TangoAstory, které je možno zhlédnout na serveru YouTube. Většina však proběhla formou on-line a tak jsem nyní vděčen za každý živý koncert s publikem. Takový se, doufám, odehraje v rámci festivalu Svátky hudby 19. dubna v Betlémské kapli, kam jsem si pozval špičkové kolegy do originálního obsazení, Jiřího Vodičku, Ivo Kahánka, kontrabasistu Petra Riese či kytaristu Járu Nováka. Poté budu 6. května, což je mimochodem celosvětový den akordeonu, zahajovat cyklus AKORDEON 200 k připomenutí vynálezu nástroje v roce 1822. Po celý rok budu uvádět koncerty, workshopy a představení, ve kterých bude Piazzollovská tématika převažovat.
Text: Petr Nouzovský
Od 4. listopadu je na stránkách Supraphonline dostupná audiokniha Tři kapitoly, autobiografie pana Erika Poláka, tatínka zakladatele nadačního fondu Věčná naděje, pana Jiřího Poláka, který strávil 2 roky v Terezíně ve věku 13-14 let. Pro stažení prosím přejděte na následující stránky:
Since November 4, the audiobook Three Chapters (Tři kapitoly) has been available on the Supraphonline website. It is the autobiography of Mr. Erik Polák, the father of the founder of the Věčná naděje Endowment Fund, Mr. Jiří Polák, who spent two years in Terezín at the age of 13–14. To download it, please proceed to the following pages: