Štěpánka Andělová

Mladé naděje

Štěpánka Andělová – hoboj
Gabriela Matoušková – klarinet
Adam Plšek - fagot
Bohumil Bondarenko – viola
Pavol Praženica – klavír

Program

Benjamin Britten - Metamorfózy podle Ovidia pro hoboj sólo op. 49 (výběr)
Pan (č. 1)
Niobe (č. 3)
Bacchus (č. 4)

Clara Schumann - Tři romance pro hoboj a klavír op. 22
Andante molto
Allegretto. Mit zartem Vortrage
Leidenschaftlich schnell

Hugo Kauder - Trio d moll pro hoboj, violu a klavír
Ruhig, fliessend
Intermezzo
Ruhig und schlicht, wie eine Volksweise

přestávka

Bohuslav Martinů -  Čtyři madrigaly pro hoboj, klarinet a fagot
Allegro moderato
Lento
Poco allegretto
Poco allegro

Pavel Haas - Suita pro hoboj a klavír op. 17
Furioso
Con fuoco
Moderato

„Pan když se domníval již, že Sýringu stihl a chytl, místo nymfina těla měl v rukou jen rákosí vodní; zatímco do něho vzdychá, proud vzduchu, zvířený v stéblu, tenoučký vyloudil tón, tak podobný smutnému lkání; uměním novým a sladkým tím zvukem byl lesní bůh dojat… A tak když sedm nerovných stébel vosk do řady spojil, povstala píšťala syrinx, jež po dívce dostala jméno.“ Tak zní v překladu Ivana Bureše z roku 1974 závěr báje o zamilovaném bůžku Panovi a nymfě Syrinx z Proměn (Metamorphoses) římského básníka Publia Ovidia Nasa (43 př. n. l. – 17 n. l.). Úryvek může sloužit zároveň jako motto dnešnímu programu, v němž budou mít výrazný podíl plátkové dechové nástroje.

Benjamin Britten (1913–1976) vytvořil Šest metamorfóz podle Ovidia pro hoboj sólo roku 1951 pro hobojistku Joy Boughton, dceru skladatelova přítele Rutlanda Boughtona, rovněž skladatele. Poprvé zazněly 14. června 1951 na Festivalu v Aldenburghu v Suffolku. Dodnes pořádaný festival založil roku 1948 Britten se svým partnerem Peterem Pearsem a je spojen s premiérami řady nových děl. První část Pan symbolizuje vznik hudby jako spontánní projev zamilované duše, ztráty, zklamání. Pyšná Niobé, matka sedmi synů a sedmi dcer, se cítila být čímsi víc než Létó, která porodila děti pouze dvě – Apollona a Artemis. Ty potupu své matky způsobenou Niobé pomstily a její děti pozabíjely. Niobé se ze žalu nad ztrátou svých dětí proměnila ve skálu. Mnohem radostnější je zúčastnit se hostiny, kterou pořádá Bacchus, bůh vína a veselí (ale také úrody a plodnosti).

Clara Schumann (1819–1896), po celé 19. století vysoce ceněná klavíristka, musela být obdivuhodná žena. Matka osmi dětí, oddaná manželka skladatele, jenž nakonec podlehl duševní chorobě, nejen dokázala spojit bohatou koncertní kariéru s péčí o rodinu; sama také komponovala a zanechala řadu pozoruhodných děl. Roku 1850 byl Robert Schumann jmenován městským hudebním ředitelem v Düsseldorfu, kam rodina přesídlila. Pro Claru rozhodně manželova funkce neznamenala úlevu, jak prozrazuje její deník: „Všude se projevují nedostatky, pěvecký spolek se rozpadá, žádná horlivost, žádná láska k věci...“ Píše však o něco později také: „Jak šťastná žena jsem mezi miliony jiných a často se ptám nebes, zda není toho štěstí příliš. Čím jsou všechny stinné stránky, které s sebou přináší materiální život, proti radostem a chvílím blaha, jaké prožívám s láskou a díly svého Roberta...“ O svých vlastních dílech Clara nehovoří. Právě v některé z takových šťastných chvil roku 1853 musely vzniknout její Tři romance, původně pro housle a klavír, které věnovala rodinnému příteli, houslistovi Josephu Joachimovi, s nímž je prováděla na společných koncertních cestách. Podle klavírního partu – zejména v poslední romanci značně náročného – si lze také učinit představu o pianistickém umění skladatelky.

Hugo Kauder (1888–1972) se narodil v Tovačově v rodině učitele, od nějž získal základy hudby, roku 1905 odešel studovat na Techniku ve Vídni, studia však nedokončil a rozhodl se pro hudbu. Působil jako violista v Orchestru hudebních umělců (Tonkünstler-Orchester), u jehož založení stál Oskar Nedbal, v Gottesmannově kvartetu, byl činný jako publicista. Po připojení Rakouska k Hitlerově Německu roku 1938 ještě stihl včas odjet do Holandska a přes Anglii se dostal do Spojených států, kde vyučoval v hudební škole a působil jako hudební kritik. Hugo Kauder zanechal kolem dvou set děl. Trio pro hoboj, violu a klavír d moll vzniklo roku 1916. První větu otevírá viola – Kauderův vlastní nástroj –, ostatní nástroje se plynule připojují, jak napovídá interpretační pokyn. Věta Intermezzo poskytuje všem nástrojům možnost se představit. Poslední věta začíná sólem hoboje, po živější střední části uzavírá dílo klidná koda. Skladatel umožnil provádět dílo také na místo hoboje s houslemi.

Čtyři madrigaly pro hoboj, klarinet a fagot začal Bohuslav Martinů (1890–1959) komponovat koncem roku 1937 v Nice pro soubor Trio d'anches de Paris (Pařížské dechové trio) a dokončil je tamtéž na Nový rok 1938. Jedná se o první případ, kdy se u Martinů v názvu skladby objevuje madrigal, převzatý z renesanční vokální hudby. Skladatel uplatnil lineárnost zdánlivě nezávisle vedených hlasů, skladba však zachovává strukturu klasické sonáty s krajními větami v rychlém tempu, pomalou druhou větou a scherzem jako třetí větou. Martinů uplatňuje imitační techniku, volné vedení hlasů se místy disonantně přiostří. Finální věta umožňuje hráčům plně předvést virtuozitu.

Pavel Haas (1899–1944), žák Leoše Janáčka na mistrovské škole Brněnské konzervatoře, nalezl v polovině třicátých let osobitý hudební jazyk, jehož vrcholem se stala opera Šarlatán, uvedená v Zemském divadle v Brně 2. dubna 1938, už ve stínu blížící se katastrofy. V lednu 1939 mohla zaznít Haasova skladba naposledy v rozhlase. Po zmařených nadějích na útěk z okupovaného Československa následovalo období čekání, kdy psal Haas symfonii, která zůstala torzem. Dne 2. prosince 1941 byl Pavel Haas transportován do Terezína, jeho život skončil v osvětimské plynové komoře. V době nejistoty a čekání vznikla Suita pro hoboj a klavír, kterou Haasův životopisec Lubomír Peduzzi považoval za přípravu k většímu dílu, pravděpodobně vokální skladbě s orchestrem, kterou už nemohl vytvořit. Haas ve skladbě uplatnil výrazné citáty – svatováclavský chorál a husitskou píseň, jako symbol, jako protest, jako přihlášení k českému národu. Začátek první věty odkazuje také k Haasovu zhudebnění Žalmu 29 z roku 1932, začátek druhé věty k závěrečné scéně opery Šarlatán. V této větě je citován úryvek svatováclavského chorálu na slova „pros za nás Boha“. V září 1939 přepadla Hitlerova armáda Polsko, které 4. října padlo. Toho dne je datováno ukončení druhé věty Suity a téhož dne rozepsal Pavel Haas třetí větu, uvedenou citátem chorálu. Skladba byla dokončena 28. října, skladatel ji však nechal v podobě náčrtu, nikoli jako čistopis a bez opusového čísla. To skladbě bylo přiděleno podle chronologie posmrtně.

Štěpánka Andělová je výraznou mladou českou hobojistkou. Studovala na univerzitě Haute École de Musique de Lausanne pod vedením Jean Louise Capezzaliho a nyní ve studiu pokračuje na jedné z nejprestižnějších světových vysokých škol Hochschule für Musik Hanns Eisler Berlin ve třídě prof. Dominika Wollenwebera (člena Berlínských Filharmoniků). V rámci orchestrální praxe se zdokonalovala v Orchestrální akademii České filharmonie, působila ve Staatsphilharmonie Nürnberg a byla členkou European Union Youth Orchestra. V současnosti je členkou Gustav Mahler Jugendorchester a Orchestru Národního divadla v Praze. Velmi prestižní příležitost, která svědčí o jejich neobyčejných kvalitách, nastala, když byla oslovena, aby během několika hodin naskočila do projektu Berlínské Filharmonie a společně s nimi provedla Mahlerovu Desátou symfonii. Jako sólistka získala řadu ocenění na českých i mezinárodních soutěžích. Mimo to sólově vystoupila s českými orchestry i zahraničními orchestry, jako je Filharmonie Hradec Králové,  Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně nebo Podkarpatskou filharmonií Řešov. Její hra je ceněna pro technickou preciznost spojenou s výraznou muzikalitou.

Pavol Praženica patří k nejvýraznějším mladým klavíristům své generace. Hře na klavír se věnuje od pěti let, studoval na Gymnáziu a hudební škole hl. m. Prahy u Libuše Tiché a v současnosti pokračuje na Akademii múzických umění v Praze ve třídě Ivo Kahánka. Je laureátem řady prestižních národních i mezinárodních soutěží, mimo jiné Smetanovské klavírní soutěže, Soutěže Nadace Bohuslava Martinů či soutěže Elevato v Portu.
Jako sólista vystoupil s předními českými orchestry, mezi nimi Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, PKF – Prague Philharmonia, Janáčkovou filharmonií Ostrava či Orchestrem Národního divadla. Vedle sólové dráhy se intenzivně věnuje komorní hudbě a spolupracuje s předními českými i zahraničními interprety. Jeho hru oceňuje publikum i odborná kritika pro mimořádnou technickou jistotu, muzikálnost a interpretační vyzrálost.

Gabriela Matoušková patří k nejvýraznějším mladým českým klarinetistkám. Studovala na Pražské konzervatoři a na Conservatoire à Rayonnement Régional de Paris, v současnosti pokračuje ve studiu na Haute École de Musique de Lausanne u Florenta Héau.
Je laureátkou řady českých i mezinárodních soutěží, mimo jiné Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka, Soutěže Nadace Bohuslava Martinů či Concertina Praga. Jako sólistka spolupracovala s Janáčkovou filharmonií Ostrava, Filharmonií Hradec Králové a dalšími orchestry. Vedle sólové dráhy se intenzivně věnuje komorní hudbě. Její interpretace vyniká technickou brilancí, kultivovaným tónem a výrazovou muzikalitou.

Adam Plšek studoval hru na fagot u P. Feldmanna, L. Kořínka, O. Roskovce, T. Františe, a dále v zahraničí u S. Azzoliniho, M. von Schönermarka a v současné době u M. Postinghela v Salcburku. Je laureátem řady českých i mezinárodních soutěží, mimo jiné vítězem soutěže Concertino Praga. Jako sólista vystoupil se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK i dalšími českými orchestry. Aktuálně se věnuje komorní a orchestrální hře, převážně ve Švýcarsku. Během let 2023 a 2024 byl členem Gustav Mahler Jugendorchester.

Bohumil Bondarenko patří k nejvýraznějším mladým českým violistům. Studoval na Konzervatoři České Budějovice a v současnosti pokračuje ve studiu na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze ve třídě prof. Jana Pěrušky. Studijní zkušenosti získal také na univerzitách ve Vídni a Grazu.
Je laureátem řady soutěží a jako sólista vystoupil mimo jiné s Jihočeskou filharmonií. Intenzivně se věnuje komorní hudbě jako člen Sukova kvarteta, s nímž získal 1. cenu v soutěži Talents for Europe a vystoupil na festivalech Pražské jaro, Concentus Moraviae či Hamburg Kammermusikfest International. Je rovněž členem Symfonického orchestru Českého rozhlasu.