Od Ullmanna po Ježka: Hudební svět první poloviny století - Rozhovor s Petrem Matuszekem

Terezínští skladatelé provázejí barytonistu Petra Matuszeka už tři desetiletí – jako interpreta i hudebního badatele. O síle této hudby i o svém vztahu k písňovým cyklům Ullmanna či Ježka hovoří v následujícím rozhovoru.

Co Vás nejvíce přitahuje na interpretaci písní „terezínských autorů“ a jaký význam má tato hudba pro současné publikum?

Terezínští autoři mne provázejí již od poloviny 90. let – jak jako interpreta, tak jako hudebního badatele a posluchače. Hudba z terezínského období je zrozená předtuše smrti a v hrůzných podmínkách života, který prověřil morální charakter každého jedince. Neuvěřitelná síla těchto umělců je pro mne obrovským pokladem a inspirací a jejich odkaz by neměl být nikdy zapomenutý. A je to nádherná hudba, která se zřídkakdy hraje. A to je škoda.

Jakým způsobem jste program koncertu – od Ullmanna po Ježka – koncipoval? Co by si publikum podle Vás nemělo nechat ujít?

Jsou to písně a písňové cykly, které miluji a které mapují hudební vývoj 1. poloviny 20. století. Období neuvěřitelně bohatého tvůrčího kvasu a mnoho rozdílných skladebních stylů. Jsou to písně, které jsem vždy v několika verzích nahrál na CD českých i zahraničních firem, v Českém rozhlase i v Radiu Leipzig, takže mi jsou opravdu velmi blízké. Většinu z nich spojuje moji práci interpretační i hudebně badatelskou - některé Ježkovy i Ullmannovy písně jsem opisoval z autorských rukopisů. Takže dnešní repertoár je z hned několika úhlů mojí srdeční záležitostí.

Jakým způsobem jste se připravoval na interpretaci skladatelů jako Viktor Ullmann nebo Pavel Haas, jejichž tvorba je silně spjata s tragickými historickými okolnostmi?

Vznik a charakter jednotlivých děl vnímám v kontextu se vším. Je důležité si uvědomit, že díla těchto skladatelů jsou hodnotná především pro své hudební kvality a jedinečnost. Bylo by chybou se na ně dívat jen z té perspektivy, že se jedná o autory, kterým antisemitismus připravil tak otřesný závěr života. Samozřejmě, pokud zpívám písně vzniklé v období, kdy již byli jejich autoři jakkoliv konfrontováni se sílícím antisemitismem, mám v sobě obrovský obdiv a pokoru. A vnímám velmi silně tu nezlomnou sílu autorů, s níž proti bezvýchodnosti a zoufalství staví uměleckou tvořivost, ať už jakéhokoliv druhu. I díky nim vnímám umění jako zásadní atribut, který formuje každého z nás.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že se chcete věnovat zpěvu a hudbě profesně? Jak na to vzpomínáte?

Hudbě někdy v 15 letech, kdy jsem šel studovat konzervatoř. Tu jsem vystudoval jako violista, teprve ke konci studia, někdy kolem devatenácti let, jsem začal zpívat. A uchvátila mě, jak jinak, opera.

Jste znám také jako interpret soudobé hudby a písňové literatury — jak se liší práce na klasickém operním partu oproti písňovému recitálu?

Niterností. V písních mezi mnou a posluchači nestojí nic. Vytváří se tak mezi námi velmi úzké pouto. Komorní koncerty jsou pro mne vždy osvěžením. Očistou – jak hlasovou, tak duševní. Písňový interpret by měl před svými posluchači stát s otevřeným srdcem. Nemůže ohromit virtuozitou, ale sdílí s posluchači své nitro.

Jaká byla spolupráce s klavíristou Jiřím Knottem při přípravě programu a jak se podle Vás doplňujete na pódiu?

Jiří je úžasný všestranný muzikant, inspirujeme se navzájem. Ta radost z muzicírování a interpretačního partnerství je, myslím, vidět i slyšet. Co si přát víc.

Máte oblíbené dílo z programu tohoto koncertu, které Vám během interpretace dělá největší radost nebo které považujete za nejvýzvu?

Vybral jsem do programu písně, které miluji. Všechny. A Foersterova Pohádka o dlouhé touze je pro mne společně se Schubertovou Zimní cestou tím nejúžasnějším ryze písňovým cyklem, který jsem kdy zpíval.