Přes překážky ke hvězdám

Začátkem loňského léta přibyly v brněnské Panské ulici ve vchodu do obchodního domu Rozkvět tři pamětní kameny, stolpersteiny. Připomínají rozvětvenou moravskou rodinu, v jejíchž žilách se mísí krev židovská, česká, polská i německá. Jejím současným výrazným reprezentantem je George Tomas Drost (*1946) žijící v USA, který inicioval vydání životopisu svého otce „Tichý hrdina, most ke svobodě“. Knihu i příběh svojí rodiny nedávno představil na univerzitách v Brně a Olomouci, poskytl vzpomínky do sbírky Paměť národa, z nichž čerpáme informace pro tento článek, a finančně podpořil festival Věčná naděje, za který mu pořadatelé děkují. Do svého rodiště se vrací rád a stále častěji.

Životní peripetie Georgových rodičů, a i celé rodiny, byly plné zvratů. Georgův otec Jan Antonín Drost absolvoval v roce 1932 úspěšně právnickou fakultu Masarykovy univerzity a získal místo v prestižní advokátní kanceláři Aloise Jaroslava Pražáka. Mezi klienty patřili bohatí židovští průmyslníci, například rodina textilního podnikatele Redlicha. Když se schylovalo k druhé světové válce objevili se lidé, kteří potřebovali pomoc. Buď kvůli svému židovství, nebo kvůli majetku, který chtěli vyvést z Československa.

Také sama rodina Drostových se ocitla v nebezpečné situaci. Georgův dědeček Otta nechal už týden po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v Lidových novinách zveřejnit inzerát na svůj obchod s psacími stroji, ve kterém se zaštiťoval tím, že jeho podnik je „árijský“, pomoci mělo i německé občanství. Můžeme si snadno domyslet, že se tím nesnažil získat zákazníky, ale chránit svou židovskou manželku Annu a položidovské syny Jana a Theodora. Manželku zachránil, ale její rodinu se mu zachránit už nepodařilo.

Manželčin bratr Ernst Deutsch byl z Brna deportován do Terezína 2. prosince 1941. V tentýž den, ale jinými transporty, byly do Terezína odvezeny i jeho děti, syn Josef a dcera Gertruda po svém exmanželovi Řehořková. Všichni byli o rok později převezeni z Terezína do dalších míst, kde zemřeli. Jednalo se o strýce a bratrance se sestřenicí Georgova otce. Právě tato jména jsou uvedena na stolprsteinech před jejich posledním brněnským bydlištěm v Panské ulici. Kameny sem byly zasazeny 15. června 2024 z Georgova podnětu ve spolupráci s Židovskou obcí Brno a centrem židovské kultury Štetl.

Georgův tatínek byl podle norimberských zákonů považován za takzvaného míšence prvního stupně, protože měl dva židovské prarodiče. Kromě toho o něm bylo známo, že pomáhal židovským klientům vyvádět majetek mimo dosah německých úřadů a nepřestával jim pomáhat ani během války. Přitěžovalo mu rovněž jeho napojení na Aloise Pražáka, který se na začátku války zapojil do odboje a emigroval. Aby ochránil sebe a svou rodinu, nasadil do boje všechny právnické kličky a finty, které znal. „Použil své znalosti práva, aby zfalšoval nebo upravil záznamy, a v podstatě přelstil, obelhal nebo oklamal úřady,“ vysvětluje při besedách jeho syn George.

Ke konci války už mu doslova hořela půda pod nohama a musel se částečně skrývat a simulovat zdravotní problémy, aby se nedostal do transportu. Jeho bratr Theodor se vězení nevyhnul. V archivu je dokument potvrzující, že strávil v lednu 1944 nějakou dobu ve vazbě. Posledních několik měsíců války byl vězněn v pracovním táboře v krušnohorském Načetíně.

Po válce však přišly další komplikace nečekaně způsobené neoprávněným nařčením Jana Antonína z kolaborace. Později se stal také pro komunistický režim nepřijatelným představitelem tržního hospodářství a svobodného projevu. V roce 1948 logicky následovala emigrace celé rodiny, která však nebyla snadná.

Georgův otec Jan Antonín měl původně v plánu připojit se k únosu letadla, kterým opustil republiku Vladimír Nedvěd, zeť Aloise Pražáka. Nakonec raději zaplatil převaděče, který ho dovedl na místo, kde bylo možné překonat tehdy ještě ne příliš hlídané hranice do Rakouska. Ze sovětské zóny, která zabírala Horní Rakousko, se snažil co nejdříve dostat do Američany kontrolovaného Lince. Sem za ním v červenci 1948 dorazila jeho manželka se starším synem Rudym. George, kterému bylo teprve jeden a půl roku, zůstal v Brně v péči obou babiček, protože by cestu v utajení přes hranice nezvládl.

Dochoval se vyšetřovací spis StB, ve kterém je zmínka o policií zadržených zfalšovaných přípisech Červeného kříže, pomocí kterých chtěli příbuzní vyvézt George do Rakouska. Když se tento záměr nezdařil, hledali rodiče další, legální i nelegální způsoby, jak dostat svého syna ven z republiky. Nakonec byl útěk naplánován na Silvestra 1949 v naději, že stráže na hranicích v důsledku oslav ztratí svoji bdělost. Na jih od Českých Budějovic měla babička Jana předat George jisté Marii Bednářové, přítelkyni Drostových. Pohraničník sice babičku přistihl, ale když mu vysvětlila situaci, slitoval se a pustil ji dál. George byl na hranici předán a převezen do Lince, kde se po roce a půl odloučení setkal se svými rodiči. Byly mu tehdy téměř rovné tři roky.

Začátky v USA nebyly v roce 1950 jednoduché. Vysokoškolské vzdělání zde Janu Antonínovi Drostovi nebylo nic platné. Pracoval v masokombinátu, kde čistil stroje na maso, a jeho manželka s malým synem chodila uklízet. Hned od začátku se manželé rozhodli co nejrychleji integrovat. Doma se snažili mluvit jen anglicky, malému Jiříkovi začali říkat George, stýkali se především s Američany, ačkoliv byla v Chicagu silná česká komunita, která by jim zřejmě umožnila žít do jisté míry snadněji. Okolí Johna Antona povzbuzovalo v tom, aby navštěvoval noční kurzy na John Marshall Law School, získal i zde vysokoškolský titul, složil advokátní zkoušky a znovu si otevřel právní praxi.

V pozdějším věku začal John Anton Drost zaznamenávat své životní zážitky. Stránky poznámek byly svázány v pořadači 30 let a uložené v rohu kanceláře jeho vnučky Julie Lokun. Sametová revoluce probudila v jeho synovi zájem o otcovu minulost a oživila myšlenku na to přiblížit jeho životní příběh veřejnosti. George proto přizval uznávanou spisovatelku Nicki Pascarellu, aby příběh pomohla sepsat moderním, čtivým způsobem. Ta pozoruhodný příběh rodiny shrnula do životopisné knihy „Tichý hrdina, most ke svobodě“, který vyšel v USA v nakladatelství The Media Casters LLC koncem roku 2023.

Mladší syn Johna Antona Drosta, George Tomas, pokračuje v rodinné tradici a je také právník. Absolvoval Augustana College, Právnickou fakultu University of Illinois a De Paul University. George se zaměřuje na plánování pozůstalostí a správu svěřenských fondů. Má zkušenosti s různými sofistikovanými technikami plánování dědictví a převodu majetku, včetně různých typů odvolatelných a nezrušitelných svěřenských fondů, družinových komanditních společností, plánování charitních darů a daňově kvalifikovaných plánů. George například tři roky pracoval jako právník pro Internal Revenue Service Ministerstva financí Spojených států a jako inspektor daně z dědictví a darů. Poté zastával pozici korporátního právníka.

V roce 1987 George Tomas Drost založil v centru města Arlington Heights spolu s kolegou Kivlahanem advokátní kancelář. Dnes DKMO (Drost Kivlahan McMahon & O'Connor) tvoří šestnáct právníků a rozmanitý tým talentovaných administrativních pracovníků slouží tisícům individuálních i firemních klientů po celém Illinois.

Jedním z nejvýznamnějších Georgeových přínosů k uchování vazeb s rodným regionem je jeho sbírka uměleckých děl Joži Uprky, která zachycují krásu krajiny, lidí a zvyků Moravy. Jeho obrazy jsou považovány za jedny z nejlepších příkladů české secese a nabízejí pohled do dávno minulé éry moravského života. Georgeova sbírka je rozsáhlá a zahrnuje přes 400 děl, včetně obrazů, ilustrací a skic. Sbírka je uložena v Muzeu J. A. Komenského v Uherském Brodě. Část této sbírky byla na podzim loňského roku vystavena v Národním českém a slovenském muzeu a knihovně (National Czech & Slovak Museum & Library, zkratka NCSML) v Cedar Rapids, Iowa.

George Drost dnes žije se svou ženou Beth v Arlington Heights, nedaleko Chicaga. Mají tři dospělé děti a dvanáct vnoučat a působí také jako pěstouni. Podílí se na fungování místních krajanských spolků a je členem správní rady American Friends of the Czech Republic, Národního českého a slovenského muzea a knihovny v Cedar Rapids, působil jako honorární konzul České republiky pro Illinois, Indianu a Wisconsin (2001–2006) a v minulosti byl navrhován na velvyslance USA v České republice. Od prezidenta ČR obdržel Medaili za zásluhy v oblasti diplomacie. Často navštěvuje nejen rodné Brno, ale i univerzity a kulturní instituce v jiných místech.

Na otázku, zda jeho rodičům scházelo něco českého v jejich nové vlasti, pro projekt Paměť národa odpovídá s úsměvem: „Olomoucké tvarůžky v jakémkoliv množství.“ A dodává již vážně: „Byly to ve skutečnosti vztahy, které neměli se svými rodinnými příslušníky, a ztráta vzájemnosti s matkami, bratrem a sestrou. Možnost být s přáteli a rodinnými příslušníky a pohoda, kterou měli v místech, která navštěvovali – ve Velkých Bílovicích nebo na Radhošti.“ George Drost je přesto nesmírně rád, že se jeho rodiče kdysi rozhodli odejít do USA, a nechtěl by žít nikde jinde: „Cítím se velmi dobře jako Američan.“ Mottem rodiny Drostových je: „per aspera ad astra“, tedy „přes překážky ke hvězdám“.

S použitím materiálů projektu Paměť národa zpracoval Mgr. Svatopluk K. Jedlička.

Životopisnou knihu „Tichý hrdina, most ke svobodě“ je možné objednat v eshopu Amazon:
Amazon.com: The Quiet Hero: Bridge To Freedom eBook : Pascarella, Nicki, Drost, John , Lokun, Julie, Drost, George: Kindle Store