Ladislav Horák, první muž českého akordeonu, zahájí 5. ročník hudebního festivalu Věčná naděje hudbou, která je jeho srdci nejbližší, Astorem Piazzollou. Horák byl prvním člověkem, který k nám v 90. letech přivezl dílo argentinského krále tanga. Při příležitosti koncertu 15. února s Komorním orchestrem Pražské konzervatoře za řízení mladého japonského dirigenta Chuhei Iwasakiho, mu dramaturg festivalu Věčná naděje, Petr Nouzovský, položil několik otázek.
Co Tě napadne, když se řekne sousloví věčná naděje?
Nejprve přesvědčení, že „věčnou“ naději máme my všichni. Nicméně otázka určitě míří na festival, který jsem zaregistroval asi před čtyřmi lety. Bylo to ve spojení s mým zájmem o terezínské autory, neboť akordeon je nástrojem, který měli vězni k dispozici, a který tudíž používali i ve svých kompozicích. Právě festival Věčná naděje má provádění takových děl jako svojí nosnou dramaturgickou linku.
Jsou Ti známy okolnosti vzniku Čtvera ročních období Astora Piazzolly?
Cuatro Estaciones Porteñas nenapsal Piazzolla prvoplánově jako suitu. Nejprve vzniklo v roce 1965 Verano (léto), o čtyři roky později Otoño (podzim) a konečně v roce 1970 i Primavera (jaro) a Invierno (zima). Přidané slovo porteño zde značí typického obyvatele Buenos Aires a jeho nálady a prožitky během celého roku v argentinské metropoli. Skladby jsou psané jako většina kompozic dle Piazzolly pro ideální složení ansámblu, tedy kvinteto s bandoneonem, houslemi, klavírem, kytarou a kontrabasem. Mám to štěstí, že pro mé provedení na festivalu Věčná naděje mi poskytl úpravu s doprovodem smyčcového orchestru špičkový parmský aranžér Giacomo Scaramuzza. Půjde o premiéru úpravy díla v České republice a já se moc na provedení těším.
Jaké je to spolupracovat se studenty Pražské konzervatoře v porovnání s profesionálními orchestry?
Nedá mi zde připomenout nadšené kritiky po vystoupení orchestru žáků Pražské konzervatoře na zahajovacím koncertu Pražského jara 2011, které vyzdvihly bezprostřední výkon plný elánu, mladistvého nadšení, ale i profesionálního provedení. S takovou radostí prý ještě nebyl legendární Smetanův cyklus na festivalu slyšet! Současný komorní orchestr má to štěstí, že přes velké pracovní vytížení a neustálé prestižní nabídky zůstává u dirigentského pultu náš nedávný absolvent Chuhei Iwasaki, pro kterého by naši studenti i dýchali. Je pro ně vzorem osobním i uměleckým. A ještě k otázce profesionality – můj pedagog Jaroslav Vlach mi na
konzervatoři vštěpoval, že právě na škole můžeme být pravými profesionály věnujícími se hudbě a jenom hudbě.
Jaké další aktivity plánuješ v roce Piazzollova výročí?
Já mám za sebou už řadu projektů věnovaných jubileu argentinského génia, včetně hudebně-tanečního dokumentu TangoAstory, které je možno zhlédnout na serveru YouTube. Většina však proběhla formou on-line a tak jsem nyní vděčen za každý živý koncert s publikem. Takový se, doufám, odehraje v rámci festivalu Svátky hudby 19. dubna v Betlémské kapli, kam jsem si pozval špičkové kolegy do originálního obsazení, Jiřího Vodičku, Ivo Kahánka, kontrabasistu Petra Riese či kytaristu Járu Nováka. Poté budu 6. května, což je mimochodem celosvětový den akordeonu, zahajovat cyklus AKORDEON 200 k připomenutí vynálezu nástroje v roce 1822. Po celý rok budu uvádět koncerty, workshopy a představení, ve kterých bude Piazzollovská tématika převažovat.
Text: Petr Nouzovský
