Náhoda přinesla zajímavé setkání

V souvislosti s každoročně vyhlašovanou soutěží mladých skladatelů se realizační tým festivalu Věčná naděje snaží sledovat první kroky začínajících výkonných umělců obecně. Začátkem června mě tak náhoda zavedla na dopolední koncertní matiné Prague Philharmonia určené obyvatelům Prahy 8. Repertoár byl klasický: Prokofjev, Mahler, Schumann, Mendelssohn, Beethoven.

Neobvyklé bylo to, že nejen každou skladbu, ale i jednotlivé věty dirigoval jiný mladý muž či mladá žena, zjevně i různých národností. Vysvětlení bylo nakonec jednoduché. Jednalo se o deset absolventů Mezinárodních dirigentských kurzů německého hudebního pedagoga George Christophra Sandmanna pořádaných pražskou platformou International Conducting Masterclasses.

Druhým a větším překvapením bylo, když se v jeden moment na dirigentský stupínek vyšvihnul čerstvě dvacetiletý Joshua Raskin z New Yorku, jemuž na temeni hlavy zářila malá jarmulka. V našich končinách její užití mimo akce spojené s židovskou komunitou nebývá obvyklé. Pochopitelně, že „pochod poutníků“ z Mendelssohnovy Italské symfonie, byl pod jeho taktovkou skvěle provedený a vysloužil si upřímný potlesk. To vše vybízelo k navázání rozhovoru.

Co vás motivovalo k účasti na kurzu dirigování v Praze a proč jste si vybral právě kurz profesora Sandmanna?Poprvé jsem pracoval s profesorem Sandmannem v Miláně v listopadu minulého roku. V té době bylo mé spojení s hudbou hluboce emocionální a expresivní. Profesor Sandmann mě však naučil důležitou věc: ačkoliv je emoční porozumění hudbě zásadní, samo o sobě z člověka nedělá efektivního dirigenta. Ukázal mi, že dirigování je v zásadě akt komunikace. Dirigent může hudbu hluboce cítit, ale musí také být schopen tyto myšlenky jasně a efektivně předat hudebníkům.

Kurz trval jen týden, to bylo velmi náročné. Co vám to umožnilo?

Kurz byl darem, na který jsem dlouho čekal. Stát před velkým, prestižním orchestrem šest dní v kuse, v tak mladém věku, byl skutečně splněný sen. Tato zkušenost mi velmi pomohla. Mé porozumění orchestraci, hudebnímu gestu, dirigentské technice, aktivnímu naslouchání a praktické spolupráci s hudebníky se během jediného týdne rozrostlo více, než jsem si dokázal představit. Z kurzu jsem odcházel jako jiný dirigent, než jsem do něho vstupoval. O kolegiální, vstřícné, příjemné atmosféře kurzů svědčí i moment, kdy mě orchestr během zkoušky, v ten správný den, překvapil nečekanou fanfárou "Happy Birthday". Byl to jeden z nejdojemnějších a nejšťastnějších okamžiků mého života.

Měl jste během svého týdenního pobytu možnost poznat Prahu?

Město mě naprosto fascinovalo. Jeho architektura i historie jsou krásné i hluboké, ale nejvíce mě zasáhla atmosféra, kterou vytvářejí lidé. Zasáhl mě pocit spokojenosti, tepla a ocenění každodenního života, který jsem potkával po celém městě. Pocházím ze Spojených států a tento pohled mi přišel osvěžující a inspirativní. Lidé z Prahy a České republiky mi ukázali jakousi vnitřní krásu a lidské spojení, které jsem dříve jen zřídka zažil. Týden byl zásadní nejen pro můj hudební rozvoj, ale také pro mě jako osobu.

Věnujete se aktivně také výtvarnému umění. Jaké emoce podle vás spojují hudbu, výtvarné umění a židovskou víru?

Jako malíř, hudebník a věřící ortodoxní Žid mohu s naprostou jistotou říci, že umění nejen koexistuje s židovstvím, ale že samotná myšlenka umění je ze své podstaty způsobem židovského života. Nežijeme pro sebe, ale žijeme a jsme potřební pro něco obecné, vyšší. Pojem umění spočívá v převedení jisté mentální jiskry, kterou máme v sobě, do média, kterým se můžeme vyjádřit navenek. Ať už je to výtvarné umění, hudba nebo dokonce psaní. Umění je tedy sdělením, že nejsem jen člověk, ale že jsem někdo s hlubokým vnitřním posláním.

Po koncertě se ke mně Maestro Sandmann přitočil a řekl mi velmi povzbudivou věc. Řekl mi, že jsem „dirigoval velmi uvolněně a svobodně“, jako bych dirigoval pro všechny Židy Prahy a české historie, jako poctu jim všem. Když mě takto překvapivě a vřele pochválil, objal mě a řekl mi: „Jsi jako syn!“ To byl skutečný důkaz toho, co znamená být otevřený jako Žid a ukázal důvod, proč tvořím hudbu.

Naše nadace Věčná naděje je věnována hudebnímu odkazu evropských umělců (skladatelů, interpretů), kteří zahynuli v koncentračních táborech. Jste mladý člověk, rezonuje toto téma ve vaší práci nebo osobním životě?

Jako mladý ortodoxní Žid s přímými vazbami na přeživší holokaustu jsem přesvědčen, že takováto nadace je velmi důležitou vizí. Ukazuje, že naše duše neumírají; že fyzicky i materiálně nás může ovlivnit zlo světa, ale to, co skutečně máme – duši, hlas, poslání – nelze nijak ovlivnit. Vaše nadace uchovává myšlenky a projevy jednotlivců, kteří ztratili veškerou fyzickou sílu, ale zachovali si veškerou vznešenost. Je to nejlepší způsob, jak rozzářit svět.

Děkuji za rozhovor.
Text a foto: Svatopluk Jedlička

Joshua Raskin (vlevo) odjížděl z Prahy jako „nevlastní syn“ profesora Sandmanna.

Joshua Raskin dirigoval Prague Philharmonia ve volném stylu.

Také do obrazů Joshui Raskina pronikají hudební motivy.