Festival Věčná naděje se koná letos počtvrté. Jak tento ročník poznamenala krize způsobená coronavirem?
Nouzový stav měl na festival vliv ve dvou rovinách, a to hned několikrát. Byli jsme nuceni změnit termín festivalu z již tradičního srpna na měsíc říjen, abychom následně po vyhlášení dalšího lockdownu celý formát festivalu přesunuli na rozmezí března až listopadu 2021 podle toho, jak nám aktuální rozvolnění dovolí. Druhou, tentokrát čistě pozitivní záležitostí, je fakt, že jsme díky snížení celospolečenských aktivit na minimum měli více času na komplexní festivalovou přípravu.
Takzvaní terezínští autoři Pavel Haas, Gideon Klein, Hans Krása a Viktor Ullmann už naštěstí nepatří mezi úplně neznámé. Myslíte, že je ještě dost co objevovat? A s kým na tomto bádání spolupracujete?
Téma terezínských autorů je velmi nosné. Nejhezčí práci spatřujeme v zasazení skladeb terezínských autorů do dalších kulturně-společenských a historických konsekvencí. V tom spatřujeme nejpotřebnější práci na terezínském odkazu. Díky mnoha historikům a entuziastům máme nespočet pramenů, v nichž můžeme pro naši práci nacházet inspiraci. Za účelem profesionálního vhledu do problematiky terezínské hudby byl založen Institut terezínských skladatelů, který má v popisu práce badatelskou a osvětovou činnost.
Komu je festival určen? Máte i záměr určitého edukativního přesahu? A jakým způsobem jej naplníte?
Náš festival je určen všem věkovým skupinám. Přáli bychom si, aby se o hlavním tématu Věčné naděje hovořilo a aby terezínští skladatelé obklopení dalšími světovými autory získali své stálé místo v dramaturgických cyklech. Edukace je nesmírně důležitá a potřebná a my se jí moc rádi věnujeme. Dětskou operu Brundibár z pera Hanse Krásy uvádíme záměrně jako citlivý vhled do strastí druhé světové války. Tato opera je zajímavá tím, že ačkoliv nebyla napsána v Terezíně, dostalo se jí tam bezmála 60ti provedení. Tím získala celosvětového renomé. My ji uvádíme symbolicky v provedení Dětské opery Praha. Je důležité si pokládat otázku, čeho by mohli terezínští autoři dosáhnout nebýt „šoa“, a upozorňovat na tento podnět i mladší generaci.
Je festival Věčná naděje pouze hudební, nebo uvažujete o zapojení více uměleckých druhů (tanec, film)?
Festivalová idea je od počátku mnoho-žánrová. Našemu publiku nabízíme klasickou hudbu komorní i symfonickou, jazz a operní tvorbu. Pro příští ročníky rozšiřujeme naše portfolio o poezii, tanec, výtvarné umění i kinematografické skvosty.
Je to váš první ročník v roli dramaturga, ale jistě už máte svou představu do budoucna, co se týče žánrového vymezení, pozvaných umělců atd.
Rád bych poděkoval za tuto konkrétní příležitost, které se mi dostalo.Práce dramaturga je zcela odlišná od působení sólového violoncellisty a je to práce zajímavá a nesmírně obohacující. Od počátku svého koncertování vnímám různé rukopisy dramaturgů věhlasných cyklů. Mnohé z nich mi při sestavování programu Věčné naděje vyvstaly na mysl a jsou pro mě inspirací. Výhodou našeho festivalu je předem jasně daná dramaturgická páteř, kterou opatrně obklopuji nekompromisní úrovní umělců i skladeb, které budou mít naši abonenti možnost slyšet. Samozřejmě již pilně pracujeme na ročníku 2022.
Na jaké zajímavosti v letošním programu byste rád upozornil? Ať už jde o skladbu nebo příběh za ní…
Věřím tomu, že čím více příběhů pojí dramaturgii dohromady, tím plastičtěji celkový obraz vypadá a může tudíž na diváka působit. Šperkem linie letošního ročníku je spolupráce s projektem Musica non grata, díky němuž spolupořádáme dva krásné večery. Naši posluchači tak uslyší orchestr složený z hudebníků Státní Opery Praha, kteří se zaskví výhradně v dílech terezínských autorů. Já osobně se moc těším na Studii pro smyčce Pavla Haase, Finale z opery Císař Atlantidy Viktora Ullmanna (ten nás překvapí velmi netradičním nástrojovým obsazením), a naprosto fantastickou Partitu taktéž z pera Pavla Haase. Hobojista Vilém Veverka nám za doprovodu orchestru Státní Opery zahraje Suitu op. 17 Pavla Haase pro hoboj a klavír upravenou Ondřejem Kyasem pro smyčcový orchestr. PhilHarmonia Octet nám v kostele sv. Šimona a Judy společně s barytonistou Romanem Janálem představí Chlapcův kouzelný roh Gustava Mahlera v transkripci Tomáše Illeho. Na zhudebnění veršů z knihy se stejnojmenným názvem, pod níž jsou podepsáni dva představitelé německého romantizmu Achim von Arnim a Clemens Brentano, se také velice těším. Dále zmíním jazzový svátek s Triem Davida Dorůžky, klavírní recitál fantastického Adama Skoumala, pěvecký recitál norské zpěvačky Bente Kahan, která si pro své pražské vystoupení zvolila zhudebněnou poezii Ilse Weber. Zahajovací koncert festivalu, který se ale díky vládním opatřením bude pouze natáčet, je mým splněným snem. Houslista Jan Mráček zahraje zvukomalebnou ukolébavku Gideona Kleina, po níž nám violoncellista Jiří Bárta zahraje 5. Suitu c moll pro sólové violoncello Johanna Sebastiana Bacha. Poslední tóny tohoto koncertu budou patřit hudebnímu kolosu Kvartet pro konec času napsanému Olivierem Messiaenem. Hudebními partnery výše zmíněným interpretům budou klavírista Martin Kasík a klarinetista IrvinVenyš. Ve spojení s Bachovou a Kleinovou hudbou půjde o polyfonií, emocemi, věčností a nadějí nabitý večer.
Každý z koncertů se bude konat na jiném místě. Byl to záměr, nabídnout různá prostředí tak, aby korespondovala s hudbou?
Naším záměrem je zasadit dramaturgie jednotlivých koncertů do prostor, kde se námi vybrané hudbě bude dařit co možná nejlépe. Praha je v tomto velice nápaditá, pestrá a nabízí nám bezpočet nádherných prostor, kde můžeme nechat zaznít hudbu.
Dita Hradecká
