Když je člověk svůj, nemá co ztratit

Mladá dirigentka Jana Mimrová bude řídit zahajovací koncert Věčné naděje

Své prostřední jméno má po patronce hudby. Ale nejen to předurčilo dráhu šestadvacetileté dirigentky Jany Cecilie Mimrové. Narodila se v České Třebové, kde vyrostla v hudebním prostředí– otec je houslista a dirigent, maminka pianistka, oba též její pedagogové. Jak tvrdí, odnepaměti to s ní šilo, sotva se někde ozvala hudba. Od čtyř let se věnovala intenzivně hře na klavír a baletu. „Rodiče mě jako malou často brali na symfonické koncerty, na Smetanovu Litomyšl nebo do Brna, a tam jsem začala koketovat s myšlenkou, že bych mohla dělat tu úžasnou hudbu z pozice dirigenta,“ říká Jana.

Od dirigování ji neodrazovali, naopak. Poprvé si dirigování vyzkoušela už ve třinácti letech. V této době také poprvé vystoupila s Komorním orchestrem Jaroslava Kociana. Pokračovala studiem na Konzervatoři Pardubice u Tomáše Židka. V roce 2016 jako první dirigentka v historii konzervatoře vyhrála konkurz o Filharmonii Hradec Králové, se kterou vystoupila na svém absolventském koncertě.

Od října 2015 je posluchačkou dirigentského oddělení Hudební fakulty AMU v Praze ve třídě významného českého dirigenta Tomáše Koutníka. Bakalářský studijní program zakončila koncertem v brněnském Besedním domě s Moravskou filharmonií Olomouc, se kterou mj. provedla Symfonii č. 6 Antonína Dvořáka. V rámci magisterského studijního programu v únoru 2020 uspořádala ve vlastní režii symfonický koncert, na kterém provedla Houslový koncert e moll Felixe Mendelssohna-Bartholdyho s renomovaným českým houslistou Čeňkem Pavlíkem.

Dosud se Jana Mimrová představila u Severočeské filharmonie Teplice, Jihočeské komorní filharmonie a u Západočeského symfonického orchestru Mariánské Lázně. V závěru roku 2018 dostala příležitost spolupracovat s Pražskou komorní filharmonií. A od letošního srpna pro ni nastala dosud největší příležitost: působí jako asistentka hudebního ředitele Karla-Heinze Steffense ve Státní opeře. Její hlavní činností bude práce na českoněmeckém projektu „Musica non grata“, jenž je věnovaný řadě skladatelů pronásledovaných nacisty. Publikum ji uslyší na zahajovacím koncertě festivalu Věčná naděje, kdy bude řídit Orchestr Státní opery v dílech tzv. terezínských skladatelů Gideona Kleina, Pavla Haase a Viktora Ullmanna. „Asistování ve Státní opeře je báječné. Naskytla se mi úžasná možnost pozorovat zkoušky a sama řídit koncert. Můžu se učit, ale i pracovat, a to je nejvíc, co pro mladého dirigenta může být,“ pochvaluje si spolupráci s dirigentem Steffensem.

„Tíhnu hlavně k symfonickému repertoáru, ráda bych se postupně dostala ,do oběhu‘ k orchestrům,“ sní mladá hudebnice. Zároveň chce být flexibilní a „umět“ i operu, jako je to ve světě běžné. Zásadní je pro ni ovládat dobře nástroj, a tak vedle povinného klavíru dochází na soukromé lekce houslí k Čeňku Pavlíkovi.

Na rozdíl od instrumentalistů, kteří jsou v pětadvaceti obvykle „hotovými“ hráči, si Jana uvědomuje, kolik se toho ještě musí naučit. „Je nutné znát dokonale kontext skladby. Vědět, co se kde ve světě hraje a jak. Chodím se dívat na zkoušky dirigentů pražských orchestrů, můj oblíbenec v zahraničí je určitě Manfred Honeck,“ říká. A i když musí při dirigování zapojit hlavně hlavu, jak říká, emoce z hudby si prý při koncertě užívá úplně stejně jako posluchači.

S jakýmkoli despektem kvůli svému mládí nebo faktu, že je žena, se prý u orchestrů nesetkala. „Nejdůležitější je být sám sebou. Jakákoli póza nebo faleš se pozná při první zkoušce. Hráči tvrdí, že prý vědí, co je dirigent zač, jen co přejde od šatny k pultu,“ usmívá se dlouhovlasá blondýnka. „Když je člověk přirozený, nemá co ztratit,“ vysvětluje, proč nemá obavy postavit se na stupínek proti zkušeným hráčům.