Fama Q

18.30 hod – komentovaná prohlídka vily – PhDr. Jiřina Nováková

úvodní slovo ke koncertu – Mgr. Petr Kadlec

Program:
Arvo Pärt – Summa

Enriko Štec – Bukolika String Quartet
Preludium
Passacaglia
Fugatto

Josef Suk – Meditace na staročeský chorál Svatý Václave, op. 35a

Hans Krása –  Smyčcový kvartet, op. 2
Moderato
Prestissimo
Molto lento e tranquillo 

„Přiznám se, že mám dost odvahy na to, abych jako moderní skladatel skládal melodicky. To také charakterizuje můj postoj k hudbě, ať už se nazývá moderní, nebo ne“. Slovy, kterými Hans Krása vystihnul svou tvorbu, lze charakterizovat i koncert fama Q na festivalu Věčná naděje. Jeden z nejznámějších současných autorů klasické hudby, Estonec Arvo Pärt má velmi specifický skladatelský styl. Nazval ho tintinnabuli a znázorňuje krásu zvuku, který se vynoří z ticha a postupně rezonuje jako zvony. V kontrastu zazní svěží dílo mladého skladatele Enrika Štece, v pořadí druhého v prvním ročníku skladatelské soutěže Věčné naděje. Meditaci na staročeský chorál Svatý Václave napsal Josef Suk v reakci na vypuknutí první světové války. 110 let staré dílo v sobě nese poselství, které je i v dnešní době nesmírně aktuální. Smyčcový kvartet Hanse Krásy je stěžejní kus repertoáru renomovaného souboru fama Q, který se zaměřuje na tvorbu 20. a 21. století. Fama Q nás provede večerem plným zajímavých skladatelských stylů, které spojuje poselství naděje.

Skladba Summa estonského skladatele Arvo Pärta (nar. 1935) vznikla roku 1977 původně pro sbor, jako doplněk skladatelova zhudebnění latinského textu Creda. Později dílo přepracoval pro smyčcový orchestr a další vokální i instrumentální obsazení. Sám říká, že zdánlivá jednoduchost skladby je maskou, jinotajem, povrch se neustále mění, avšak základem je stabilita. Proto také neutrální název Summa – souhrn všech věcí. Verze pro smyčcový kvartet pochází z roku 1991 a o rok později ji v premiéře uvedl americký Kronos Quartet. Zdánlivě prostá, jednoduchá hudební skladba vyžaduje mnohdy velmi vysoké nároky, je třeba docílit co možná dokonalého zvuku. Průhledná sazba pro čtyři smyčcové nástroje je toho jasným dokladem, v souhře, intonaci, vyváženosti partů klade na interprety značné požadavky. „Vyvinul jsem si vysoce formalizovaný kompoziční systém, který používám při psaní své hudby už dvacet let. Summa je nejpřísnější a nejzáhadnější dílo v této sérii,“ řekl Arvo Pärt v roce 1994.

Hlavním znakem smyčcového kvartetu Bukolika Enrika Štece (nar. 2003) je jednoduchost a přehledná forma. Mladý autor v třívěté skladbě užil transformaci historických kompozičních technik a forem. Ke své skladbě říká: „První část je preludium s formálním rozložením ABA, přičemž po celou dobu věty se postupuje v paralelních akordech. Druhá věta je passacaglia, nad sestupným, stále se opakujícím hlasem v basu se postupně rozvíjí melodie, k níž se vrství kontrapunktické protivěty. Finální třetí věta je svižné fugato, ve kterém hráči mohou předvést svou virtuozitu.“

Meditace na staročeský chorál svatý Václave op. 35a Josefa Suka (1874–1935) vznikla krátce po vypuknutí 1. světové války. Tehdy vešlo v platnost všeobecné nařízení zahájit každý koncert rakouskou státní hymnou, jako výraz podpory bojujícím na frontě. Nařízení se samozřejmě týkalo i Českého kvarteta, jehož byl Suk členem. Píseň „Zachovej nám Hospodine“ napsal Joseph Haydn roku 1797 jako dar k devětadvacátým narozeninám císaře Františka I., v průběhu dalších let zlidověla a roku 1826 se stala oficiální hymnou Habsburské monarchie. Haydn její melodii využil k variacím ve volné větě svého Smyčcového kvartetu op. 76 č. 3, tzv. „Císařského“, a České kvarteto nějaký čas vládní nařízení na koncertech obcházelo zařazováním této věty. Josef Suk však na radu přítele, lékaře dr. Ferdinanda Pečírky, zkomponoval jako protiváhu k rakouské hymně skladbu, v níž využil českou symboliku. Uplatnil melodii písně „Svatý Václave, vévodo české země“, nikoli v historické podobě, ale v tehdy živé a obecně známé verzi. Premiéra Meditace se konala 27. září 1914 v pražském Rudolfinu v rámci prvního koncertu Českého kvarteta v nové sezóně, ve prospěch zemské válečné pokladny. O dva měsíce později zazněla ve Smetanově síni Obecního domu v provedení České filharmonie za dirigování Viléma Zemánka orchestrální verze skladby. Po skončení války zkomponoval Suk ještě Legendu o mrtvých vítězích pro orchestr (op. 35b) a slavnostní pochod V nový život (op. 35c), které tvoří s Meditací na staročeský chorál volnou trilogii.

Smyčcový kvartet je chronologicky druhé dílo Hanse Krásy (1899–1944), které známe v úplnosti, opusové číslo mu přidělila až tištěná vydání. Zkomponováno bylo roku 1921, následujícího roku skladatel odjel do Paříže studovat u Alberta Roussela. Hans Krása ve skladbě osvědčil svůj smysl pro grotesku, který patřil k osobitým znakům jeho tvorby. První věta je na půdorysu sonátové formy, ve druhé větě si dovolil s ironickou nadsázkou použít materiál z předehry ke Smetanově Prodané nevěstě a z duetu „Věrné milování“. Třetí věta je malým zamyšlením. Skladba byla poprvé provedena 12. května 1923 v Paříži na večeru pořádaném redakcí časopisu Revue musicale, tiskem ji vydalo pařížské nakladatelství Max Eschig pod názvem Quartetto pour deux violons, alto et violoncello. Dne 25. července 1926 zazněla skladba v provedení Amarova kvarteta v rámci festivalu v Donaueschingenu. K pražské premiéře došlo v Německém literárně hudebním spolku v květnu 1927 v provedení Novák-Frankova kvarteta, spolu s novinkami Karla Boleslava Jiráka, Fidelia F. Finkeho a s dnes nezvěstným prvním kvartetem Viktora Ullmanna: „Smyčcový kvartet Hanse Krásy z roku 1921 je neobyčejně jemný obrázek, v němž vládnou půvabné zvukové kombinace, disciplinovaná přísnost formy je spojena s dokonale svobodnou, upřímně požitkářskou muzikantskou fantazií. Heslo neromantické moderní (atonální) hudby se k němu vůbec nehodí,“ psal Max Brod, který v Krásově sklonu k sentimentu a zároveň ke karikatuře vycítil vliv Gustava Mahlera.

fama Q
Smyčcové kvarteto fama Q vzniklo v roce 2005 v Praze z členů předních českých orchestrů, jež spojuje nadšení pro komorní hudbu. Zaměřuje se zvláště na hudbu českých i světových autorů 20. a 21. století, řadu děl uvedl soubor v premiéře. Kvarteto fama Q je častým hostem pražských koncertních cyklů Přítomnost, Umělecká beseda a Krása dneška. Opakovaně vystoupilo na festivalech. mj. Pražské jaro, Ostravské dny nové hudby, New Music Marathon, ISCM World New Music Days 2013 Košice, Cluj Modern (Rumunsko), Israel Festival Jerusalem, Les Musicales de Quiberon (Francie), Festival de Música de la Mancha (Španělsko), hostovalo ve Francii, Itálii, Japonsku, Německu, Rumunsku, v USA. Vystoupilo také v Terezíně v rámci mezinárodního projektu Performing the Jewish Archive. Kvarteto spolupracuje s řadou umělců a souborů, účastňuje se seminářů interpretace soudobé hudby na školách a univerzitách v České republice, Slovensku, v Rumunsku a Turecku. Je aktivní také na poli nahrávání nové hudby.

Arvo Pärt (nar. 1935)
Estonský skladatel Arvo Pärt absolvoval roku 1963 konzervatoř v Tallinu. V první etapě tvorby byl ovlivněn Sergejem Prokofjevem a Dmitrijem Šostakovičem. Pracoval jako zvukový mistr v rozhlase, komponoval filmovou hudbu. V polovině šedesátých let se obrátil k technice koláže, v níž spojoval historické prvky z odkazu velkých mistrů baroka s moderními kompozičními prostředky. Především ve své duchovní tvorbě se vracel ke starším obdobím hudebního vývoje, začal také zevrubně studovat hudbu středověku, a to i po teoretické stránce. To jej přivedlo k proměně kompozičních prostředků, které nesou rysy minimalismu. Syntézu historických podnětů s vlastní invencí sám nazval technikou „tintinnabuli“ (zvonky). Jejím základem je trojzvuk, z nějž vycházejí nejjednodušší melodické postupy jednotlivých hlasů. Pärtův osobní styl korespondoval s jeho přesvědčením, že nejvlastnější podstatou hudby je religiozita, a tento názor v tehdejším Sovětském svazu skladateli rozhodně neotvíral dveře do koncertních sálů. Arvo Pärt patří k nejvýznamnějším skladatelům duchovní hudby současnosti. Stupňující se ideologický tlak vedl k jeho rozhodnutí pro emigraci. Po přechodném pobytu ve Vídni se roku 1981 usadil v Berlíně, od devadesátých let svou rodnou vlast navštěvuje.

Enriko Štec (nar. 2003)
Životní cesty a náhody jsou nevyzpytatelné. Matka Enrika Štece pochází z Ukrajiny, otec se narodil na Sachalinu, oba se potkali v České republice, jejich syn Enriko se  narodil v Praze. Chtěl se původně stát astrofyzikem, ale na školním koncertě vzbudil pozornost svou improvizací a dnes je studentem skladby ve třídě Jiřího Gemrota na Pražské konzervatoři, kam byl přijat jako výjimečný talent. Roku 2022 získal 1. cenu v soutěži Generace za svůj Dechový septet. Přiznává, že má rád velké formy (v současné době pracuje na své už čtvrté symfonii), ale ve své dosavadní tvorbě osvědčil i velký smysl pro drobnokresbu a poetičnost.

Josef Suk (1874–1935)
Josef Suk patří spolu s Vítězslavem Novákem a Leošem Janáčkem k představitelům takzvané české hudební moderny. Na Pražské konzervatoři studoval hru na housle, v kompozici byl žákem Antonína Dvořáka, s jehož dcerou Otilkou se oženil. V komorní třidě na Pražské konzervatoři vzniklo proslulé České kvarteto a Suk zůstal jeho členem (druhým houslistou) až do roku 1933. V počátcích tvorby navázal především na Antonína Dvořáka, jehož odkaz spojil s vlivem impresionismu. Je autorem četných klavírních a komorních skladeb, písní, sborů, hudby k činohrám (Radúz a Mahulena, legenda Pod jabloní, obojí díla Julia Zeyera). V symfonickém oboru je Suk v české hudbě skladatelem největšího instrumentačního bohatství po Dvořákovi, duchovní náplň jeho díla je srovnávána s dílem Gustava Mahlera.  Symfonická tetralogie (Asrael, Pohádka léta, Zrání, Epilog) představuje zásadní mezník české symfonické tvorby 20. století. Od roku 1922 působil Josef Suk jako profesor skladby na Pražské konzervatoři, třikrát byl zvolen jejím rektorem. K Sukovým žákům patřili Julius Kalaš, Emil Hlobil, Dalibor C. Vačkář, Pavel Bořkovec, Karel Reiner, Miroslav Ponc, Jaroslav Ježek a další.

HANS KRÁSA (1899–1944)
Hans Krása se narodil v Praze v rodině advokáta. Kompoziční školení získal u Gerharda Keusslera a zprostředkované informace hovoří o tom, že také u Alexandra Zemlinského. Jako skladatel se představil v květnu 1921 Orchestrálními písněmi op. 1 na texty „Šibeničních písní“ Christiana Morgensterna. V následujících dvou letech se školil v Paříži u Alberta Roussela. Jeho nejzávažnějším dílem je opera Zásnuby ve snu podle povídky Fjodora Dostojevského, uvedená 18. května 1933 v Novém německém divadle v nastudování Georga Szélla. Spolupracoval s českými umělci ve spolku Mánes, napsal scénickou hudbu ke hře Adolfa Hoffmeistera Mládí ve hře, kterou 19. února 1935 uvedlo divadlo „D 35“ E. F. Buriana, a s Hoffmeisterem vytvořil roku 1938 také dětskou operu Brundibár pro soutěž, vypsanou Ministerstvem školství a národní osvěty. Politická situace však vyhodnocení soutěže zabránila a opera byla uvedena pouze tajně chovanci židovského sirotčince. Od srpna 1942 byl Krása internován v Terezíně a 16. října 1944 zařazen do transportu do Osvětimi, kde jeho život skončil v plynové komoře. V Terezíně vznikla další díla. Operu Brundibár nově zinstrumentoval a v provedení dětských vězňů byla mnohokrát uvedena. Krásovo dílo nelze zahrnout pod jeden kompoziční směr. Čerpal prakticky ze všech soudobých uměleckých podnětů, které jej obklopovaly, včetně populární hudby, k experimentům však neinklinoval.

Vila Grébovka
Vila Grébovka byla postavena jako letní sídlo pražského průmyslníka Moritze Gröbeho v letech 1870-1874. Moritz Gröbe byl společníkem firem Lanna a Šebek, které držely prim v železničních spojích, budování tratí a produkci železa v Čechách.
Neorenesanční letní sídlo nad údolím Botiče projektoval Antonín Barvitius, vlastní stavbu prováděl stavitel František Havel v letech 1871 – 1888. Interiéry navrhoval Josef Schulz. Architektonicky se tvůrci inspirovali italskými renesančními příměstskými vilami, které sloužily jako letní byty šlechty a duchovenstva.
Po smrti Gröbeho (v roce 1891) jeho dědicové areál neužívali, na jeho údržbu si vydělávali provozováním zahradnictví a zpřístupněním parku veřejnosti za poplatek. V letech 1902–1905 prostor pronajali císařské a královské rodině Habsburků. Dědicové nakonec vilu i s pozemky odprodali v roce 1905 vinohradské obci a ta 16. května 1906 areál zpřístupnila pod názvem Havlíčkovy sady. Při spojeneckém bombardování 14. února 1945 byla samotná vila i další části pozemku zasaženy zápalnými bombami a poničeny. Po zásahu zachvátil vilu požár, který zcela zničil střechu a také obě patra.
Roku 1953 byl objekt rekonstruován architektem Pavlem Smetanou pro potřeby Ústředního domu pionýrů a mládeže hlavního města Prahy. Dnes je budova i park svěřena Městské části Praha 2. Nájemcem budovy je nezisková instituce CEELI Institute, který dokončil poslední rekonstrukci v roce 2008.