Naděje III. „v souvislostech“ | 3. 3. 2022

3. 3. 2022
Klášter sv. Anežky České, 19.30 hod

Recitál
Josef Špaček – housle
Miroslav Sekera – klavír

Leoš Janáček
Sonáta pro housle a klavír
Con moto
Ballada. Con moto
Allegretto
Adagio

Sergej Prokofjev
Sonáta pro housle a klavír č. 2 D dur op. 94bis
Moderato
Presto
Andante
Allegro con brio

Gideon Klein
Ukolébavka pro housle a klavír

Erich Wolfgang Korngold
„Much Ado About Nothing“ / „Mnoho povyku pro nic“ pro housle a klavír
Maiden in the Bridal Chamber / Dívka ve svatební komnatě
March of the Watch (Dogberry and Verges) / Pochod hlídky
Garden Scene / Zahradní scéna
Hornpipe

Sonáta pro housle a klavír Leoše Janáčka vznikla podle skladatelových údajů roku 1914, na počátku světové války. Toho roku však to byla pouze Ballada, která vyšla následujícího roku tiskem jako samostatná skladba a teprve později se stala druhou větou sonáty. V Janáčkově tvorbě předcházely dva nedochované pokusy o houslovou sonátu z roku 1880, které se však nedochovaly, a s třetím pokusem, který nakonec zůstal jedinou Janáčkovou skladbou tohoto druhu, její autor delší čas zápasil. Dvakrát ji přepracoval a ještě v poslední fázi práce roku 1920 vyřadil závěrečnou větu a nahradil ji jinou. První větu otevírá krátké sólo houslí. Je psána v sonátové formě s téměř nezřetelným vedlejším tématem, veškerý hudební materiál tvoří úsečné recitativní motivy. Také provedení má charakter improvizace. Druhá věta, zmíněná Ballada, je dialogem obou nástrojů, vůdčí melodie je na Janáčka neobvykle dlouhodechá a připomíná písňovou melodiku romantiků. Třetí větu s prvky scherza dokončil skladatel během práce na opeře Káťa Kabanová kolem roku 1920, zřetelným ohlasem práce na opeře je téma na začátku této věty. Tři akordy v jejím závěru odpovídají výbušným charakterem hlavnímu tématu houslí ve finální větě, celková nálada závěru však zůstává potemnělá. Sonátu premiérovali houslista František Kudláček s Jaroslavem Kvapilem u klavíru 24. dubna 1922 v Klubu moravských skladatelů v Brně. V zahraničí ji poprvé uvedl Paul Hindemith roku 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem.

V červnu 1941 napadla vojska německého wehrmachtu Sovětský svaz a sovětská vláda rozhodla o evakuaci uměleckých institucí do bezpečnějších oblastí. Sergej Prokofjev pobýval nejprve v Nalčiku na Kavkaze, v létě 1942 přesídlil do Alma-Aty, kam byla přeložena filmová studia z Leningradu a Moskvy. Film byl ve válce důležitým prostředkem propagandy a Prokofjev byl pokládán za nepostradatelného autora doprovodné hudby. V Alma-Atě pokračoval spolu se Sergejem Ejznštejnem na projektu (nedokončeného) velkofilmu Ivan Hrozný. V zimě 1942/43 utrpěla šestá německá armáda porážku u Stalingradu a ve válce nastal obrat. Možná pod tímto vlivem napsal Prokofjev v tomto období také řadu komorních děl. Ještě v Alma-Atě začal komponovat Sonátu D dur op. 94, určenou původně pro flétnu a klavír, podle vlastních slov proto, že pociťoval nedostatek soudobé literatury pro tento nástroj. Dokončil ji roku 1943 v Permu na Urale, dalším útočišti umělců, evakuovaných z ohrožených území. Současně pracoval na baletu Cinderella (Popelka) a snad se do hudby sonáty přelila i lyrická nálada pohádky. Skladatel se o skladbě vyjádřil, že se „nejspíš nehodí k současné době, ale může přinést potěšení“. Po návratu do Moskvy Prokofjev sonátu na naléhání Davida Oistracha a za jeho spolupráce přepracoval pro housle a klavír (op. 94bis). Oistrach ji také s klavíristou Lvem Oborinem 17. června 1944 poprvé provedl na moskevské konzervatoři. Na půdorysu formy klasické sonáty rozvinul Prokofjev ve skladbě zpěvnost melodické inspirace v první a třetí větě, scherzo a tanečně laděnou závěrečnou větu charakterizují pro Prokofjeva typické rytmy.

Ukolébavka pro housle a klavír Gideona Kleina, má zvláštní příběh. Jejím základem byly verše, které vytvořil básník Emanuel Harusi (1903–1979) během bojů o Tel Aviv roku 1929 pod dojmem zprávy, že se mu narodil syn. Harusi (vl. jm. Emmanuel Novogrebelski) pocházel z ruského Nikolajeva. Ve městě se silnou židovskou komunitou se uchytily myšlenky Theodora Herzla a ovlivnily i mladého básníka. Přesídlil do Izraele a melodie, kterou znal z dětství jako „nigun Shaloma Charitonova “ (kterou však možná složil Charitonův bratr Ahron), mu poskytla inspiraci k veršům. O popularitě písně svědčí Kleinova Ukolébavka, datovaná 6. únorem 1943 v Terezíně. Gideon Klein využil Harusiho text a podložil jej vlastní hudbou. Zachovaný autograf tvoří dvě stránky zápisu sopránového hlasu a klavírního doprovodu perem, text v transkripci do latinky je vepsán tužkou. Nelze doložit, zda byla píseň v Terezíně veřejně provedena, je však pravděpodobné, že přinejmenším někteří z uvězněných ji mohli znát. Kleinovo zhudebnění polarizující mezi mollovým a durovým tónorodem vyjadřuje smutek i útěchu.

Podobný proces jako Stravinského Divertimento – cestu z divadla na koncertní pódium – absolvovala i uváděná suita Ericha Wolfganga Korngolda. Roku 1918 byl Korngoldvyzván k vytvoření scénické hudby pro inscenaci Shakespearovy komedie Mnoho povyku pro nic ve vídeňském Burgtheatru. Korngold už tehdy prokázal schopnost výstižné hudební charakterizace děje, která z něj později učinila proslulého skladatele filmové hudby. K Shakespearově komedii napsal čtrnáct hudebních čísel, z nichž později vytvořil pětivětou orchestrální suitu. Jeho scénická hudba byla také využita k velmi úspěšné inscenaci hry, uvedené roku 1920 ve vídeňském Schönbrunnu, pro niž Korngold – vzhledem k menšímu prostoru místa uvedení – adaptoval hudbu pro housle a klavír; z této úpravy pak vznikla suita o čtyřech větách. Očekávání dívky ve svatební komnatě, groteskní smuteční pochod druhé věty, pomalý valčík zahradní scény (pro housle sólo) a především závěrečná karnevalová scéna ve stylu historického irského tance hornpipe poskytují houslistovi příležitost rozvinout všechny nuance virtuozního umění.

Josef Špaček
Patří mezi nejvýraznější interprety své generace, jeho hra je ceněna pro technickou jistotu a virtuozitu spojenou s osobitým výrazem a rozsahem barevnosti zvuku.
Získal několik mezinárodních ocenění včetně titulu laureáta Soutěže královny Alžběty v Bruselu (2012), jedné z nejproslulejších vůbec. Jako sólista spolupracoval s řadou věhlasných dirigentů a orchestrů Evropy, USA, Asie a Austrálie, vystupuje na prestižních hudebních festivalech. V letech 2011–2020 zastával post koncertního mistra České filharmonie, od roku 2016 je uměleckým partnerem orchestru.
Společně s Tomášem Jamníkem umělecky vede a pedagogicky působí na Ševčíkově akademii, jež čerpá z metod legendárního houslisty Otakara Ševčíka. Během studia na Pražské konzervatoři byl ve svých sedmnácti letech přijat na prestižní Curtis Institute of Music ve Filadelfii. Studia zakončil na newyorské Juilliard School ve třídě Itzhaka Perlmana.
Hraje na housle „LeBrun; Bouthillard“ Guarneri del Gesù z roku 1732.

Miroslav Sekera
Hrál od dětství na housle a klavír. Schopnost hry na oba nástroje mu vynesla roli malého Mozarta v oscarovém filmu Amadeus režiséra Miloše Formana. Rozhodl se nakonec pro klavír, který studoval na Pražské konzervatoři a Hudební fakultě Akademie múzických umění, kde absolvoval roku 1999. Získal ocenění v četných domácích i zahraničních soutěžích, roku 2002 se stal vítězem mezinárodní soutěže Johannesa Brahmse v rakouském Pörtschachu.  V roce 2016 obdržel cenu hudební společnosti „Salon de Virtuosi“ v New Yorku. Jako sólový i komorní hráč vystupoval ve Vídni, ve Washingtonu, v Tokiu a mnoha dalších městech a zemích.Pravidelně spolupracuje s Českým rozhlasem, s předními českými orchestry a festivaly. Jeho repertoár zahrnuje tvorbu od baroka po 20. století.

Vstupenky